Latina
Tanec je dle definic druh společenské zábavy, při níž skupiny nebo páry tanečníků tančí dobově ustálené taneční figury vycházející zejména z rytmického charakteru doprovodné hudby. Cílem tance je navození kolektivního pocitu radosti z rytmického pohybu (tak nevím, stačí se jít podívat kamkoliv do tanečního klubu na trénink a uděláte si představu, jak moc velká radost to je). V jedné encyklopediích píší, že tanec může navodit lepší náladu, a také je vyjádřením pocitů tanečníka, takže může být považován za druh umění. (tak tohle sedí daleko lépe)
Ale teď už vážně…
Tanec společenský byl vytvořen v hrubých obrysech dvorskou společností převážně postupnou adaptací tance lidového. Ve středověku byl tanec společenský součástí dvorských slavností. Nejstarší typy jsou dobové tance například pavana z 16. století, gavota ze 17. století, menuet z 18. století. Rozvojem měšťanské společnosti se v 18. a zejména v 19. století byly čtverylka, mazurka, polka, valčík aj. Od konce 19. století ztrácely tance společenské často příležitostný charakter (vznik tanečních podniků, kaváren, vináren a barů). Ve 20. století se projevuje silný vliv tanců ze zámoří, například tango, foxtrot, blues, dále jazzové hudby i nových hudebních směrů (např. rockové hudby). Diskotékové tance vznikají v souvislosti s narůstající oblibou tanečních diskoték, kde mladí lidé tančí na reprodukovanou hudbu. V různých soutěžích společenských tanců se uplatňují v kategorii tanců standardních (waltz, tango, valčík, slowfox, quickstep) a latinskoamerických (samba, cha-cha-cha, rumba, paso doble, jive) jak amatérští, tak profesionální tanečníci.
Na soutěžích v ČR se k této skupině přidávala polka, byť není latinsko-americkým tancem. Ve sportovním tanci se pravidelně konají soutěže. Tanečníci jsou rozděleni do věkových a výkonnostních kategorií. Sbírají body za poražení jiných párů a pomocí nich se probojovávají do vyšších kategorií. Sportovní tanec má své počátky ve
-
Samba
Samba pochází z portugalského slova „semba“ a znamená božskou tanečnici. Její nejznámější podobou je ta, která se tančí na karnevalech po celé Brazílii. Proto dostala název Karnevalová samba.
Existuje mnoho druhů samby. Některé párové a jiné sólové. Každý styl samby je něčím specifický a používá trošku odlišnou hudbu, ale všechny mají společný základní sambový 2/4 rytmus, který udávají perkuse jako bonga, maraca, bambusové tyčky atd.. Rychlost je také u každého stylu jiná. Např. karnevalová samba je nejrychlejší a pohybuje se i přes 60 taktů za minutu. Její kolegyně Axe je o poznání pomalejší, kolem 50 taktů za minutu, ale zase využívá jiné figury, takže temperament tanečník určitě neztratí.
Karnevalová samba je nejznámější. Její základní krok se po světě učí pod názvem batucadas a dokáže rozkmitat pánev až do extáze. Pánev je v sambě tou nejdůležitější částí těla. Karnevalová samba nemá velké množství kroků, ale to je vykompenzováno krásnými kostýmy tanečnic a tanečníků. Ze všech druhů samby je tou nejrychlejší, a proto je opravdu na co se dívat.
Axé je moderní styl samby, který zažíval největší slávu někdy kolem roku 2002. Hudba a tanec axé má svůj původ na severovýchodě Brazílie. Slovo Axé znamená pozitivní energii. Tanečník vyjadřuje text písně na kterou tančí. Často zahrnuje sambové kroky, avšak není to pravidlem. Najdeme tam i prvky disko dance, hip hopu a typické karnevalové samby. Jedná se o příjemně sladěnou všehochuť. Její tempo je pomalejší, ale neznamená to, že by byla méně náročná na výdrž. Právě naopak. Díky různorodým prvkům je velmi temperamentní a leckdy na výdrž náročnější než hodina aerobiku.
Soutěžní párová samba se od brazilské samby liší hlavně tím, že je to tanec v neustálém napětí těla. Brazilská samba je proti tomu typická svým uvolněným projevem. Objevují se v ní typické sambové prvky jako batucadas, ale jejich technika je upravená. Brazilci prý z ní nejsou příliš nadšení… (vždyť je to nikdo nenutí tančit… :o))
-
Cha cha cha
V roce 1953 se na Kubě objevil tanec cha-cha-chá, u nás psaný a vyslovovaný podle Angličanů s krátkým „a", a obvykle ještě zkráceně cha-cha. Avšak ještě častěji ve zkráceném fonetickém přepisu ča-ča. V češtině to má sice své výhody, zejména při skloňování, ale v této publikaci používám název dle mezinárodně uznávané anglické verze.Jeho tvůrcem byl skladatel Enrique Jorrín, který začal kombinovat převážné afrokubánské rytmy s prvky jazzu. Charakteristickým prvkem tance je vychylování kyčli do stran a tzv. cha-cha-cha přeměna. Jinak mnoho figur a variací pochází z USA.
Na původ názvu tance se názory značně liší, většinou se ani neuvádí. Podle jedné verze je termín imitací zvuků bot tančících kubánských žen, podle druhé – téměř nevěrohodné pohádky, tak na sebe pokřikovali Indiáni některého kmene. O jaký kmen šlo a co to vlastně znamenalo, se ale již neříká. Jisté je, že chacha znamená ve španělštině chůvu, děvče, služebnou, ale také žvanila. Slovo chacachaca zase klep klep klep a „cha!" je ve španělštině používaný amerikanizmus a znamená - sakra! (to se mi asi líbí nejvíc)
Zajímavou poznámku k cha-cha uvádí Walter Laird: Když jsem obhajoval své tituly na mistrovství světa, vždy si budu pamatovat, že tanec cha-cha mi pomohl kontrolovat a zvládnout napětí pociťované všemi tanečníky v soutěži o hlavní tituly.
-
Rumba
Rumba je afrokubánský tanec, jehož kořeny sahají daleko do minulosti Afriky, odkud čerpal i svůj rytmus. Afričtí černoši se jako otroci dostali na Kubu již počátkem 16. století. Tam zpívali své písně a tančili zpočátku ještě na své původní africké rytmy, tam časem vznikla rumba - tanec černých kubánských otroků. (my ty Kubánce nemít..)
Termín rumba znamená ve španělštině jednak stejnojmenný lidový tanec, ale také veselici, hodokvas, hýření anebo i množství či hromadu lidí. V rumbě se prolínají prvky černošské, arabské i španělské. To pro evropské hudebníky i tanečníky bylo zpočátku dost obtížné a těžko pochopitelné a bylo asi i příčinou, že rumba, která se v Evropě objevila již v roce 1923, nezískala valnou přízeň a na čas vymizela z tanečních sálů.
V údobí 1927-1928 předváděli rumbu v Paříži kubánští tanečníci. Následkem toho se kolem roku 1930 rumba znovu vrátila na parkety, avšak už přizpůsobená evropskému pojetí tančení. To se již orchestry začaly zajímat o její exotický rytmus. Avšak tanec na nové rumbové skladby byl prováděn příliš skákavě a z pérovaných pohybů, což kromě melodie nemělo s kubánskou rumbou nic společného. Opět u toho byli angličtí učitelé tance (zejména Monsieur Pierre, vl. jménem Pierre Laffite, s partnerkou Doris Lavelle), kteří dali již tehdy rumbě určitá pravidla a stanovili její první figury, např. (dle O. Landy) čtvrtobraty, řetězový krok, kruhové otáčeni, křížový krok aj.
Začátek 60. let probíhal ve znamení tzv. rumbové války, což byl právě spor o způsobu tančení rumby, o jejím novém pojetí a o doprovodné hudbě. Probíhal mezi tanečními odborníky in natura a současně i na stránkách odborných časopisů nejen v Evropě, ale i mezi Evropou a Amerikou. ČSSR rumbová válka plně zasáhla v roce
Paso doble
-
Tanec španělského původu, který je stylizací boje zápasníka s býkem v aréně. Proto byl zpočátku mužským sólovým tancem, předváděným v krčmách, zejména po býčích zápasech. Interpreti zpravidla napodobovali charakteristické a nejzdařilejší pohyby slavných toreadorů, tak jak si je pamatovali z koridy.
Patrně bezprostředně po 1. světové válce bylo sólové paso doble upraveno pro párový společenský tanec ve Francii, zejména tanečními mistry (ostatně ještě poválečná terminologie kroků a figur byla francouzská). Tato salonní verze je založena na některých nejnápadnějších a nejhezčích prvcích španělského paso doble, jako kupř. přesná práce nohou, elegantní způsoby charakterních pohybů. V roce 1923 se paso doble již tančilo v Praze a čas od času se vracelo, jak na české, tak i západoevropské parkety.
V párovém tanci pán představuje toreadora, dáma pláštěnku či přehoz (šp.: la capa). Z pláštěnky se postupem času stal šátek (staré označení ale zůstalo), nikoliv však zcela červené barvy jako muleta, nýbrž žlutočervený, s nímž bandalleiro nebo matador mávali při boji před býkem, aby ho vydráždili.
Ve španělštině paso = krok, doble = dvojitý, dvojnásobný, ale také falešný, nebo to znamená i ohyb. Proto i překlad paso doble nabízí různé varianty, např. krok dvojitý, zdvojený, oboustranný, případně i ve dvou (v páru). Nebo krok falešný, klamný, či zahnutý (po křivce). Někteří autoři překládají paso doble jako pochod nebo dvojkroku (tedy stejně jako u two stepu) a v neposlední řadě také jako krok na dvě doby (v 2/4 taktu). Paso doble si ze všech „LAT“ nejvíce uchovalo charakter. Vyvíjelo se zejména v oblasti dynamiky a zvyšování intenzity prožitku napětí (zejména v pózách) a uvolnění. Ani další vývoj tohoto tance není vyloučen, např. i v souvislosti se skutečností, že matadory se dnes stávají už i ženy! (tak to můžou praktikovat akorát v Holandsku... J)
-
Jive
-
Rychlý, svižný, temperamentní – tím vším by se dal jive charakterizovat.
Počátky tohoto tance jsou spjaty s černými otroky na jihu USA, kde lze také nalézt spojitost s válečnými tanci Seminolských indiánů. Jedna z teorií říká, že otroci tanec odkoukali od indiánů, nicméně druhá, pravděpodobnější, předpokládá, že tomu bylo naopak – otroci si tanec přivezli z Afriky a indiáni ho „zkopírovali“.
Zpočátku byl jive (spolu se svými předchůdci a příbuznými tanci) spojován především s mladými lidmi, pro něž byl jedním z projevů revolty. Starší se jej snažili vykázat z tanečního parketu, zčásti však z racionálních důvodů, neboť jive není tanec postupový, a tak zatímco ostatní postupovali kolem tanečního parketu, páry stojící na místě jim bránily pohybu.
Dnešní jive má za základní krok takzvanou jivovou přeměnu zakončenou vratnou kolébkou. Přestože se může zdát, že po tak dlouhé době je tanec již ustálen, není tomu tak. Jive se stále vyvíjí. Špičkové páry do něj postupně přidávají nové prvky – většinou z příbuzných tanců, a tak se stává repertoár pohybů a variací stále rozmanitější. V jivu tam můžeme nalézt prvky původem nejen ze swingu, rock nad rollu, boogie-woogie, ale také i z diska.
-
-
-